Mohykánův blog

Žarko hleděl ze střílny na pobřeží na zapadající slunce za obzor. Červánky a jemný vítr navozovaly mu atmosféru klidu. Dnes byl ve věži skoro sám. V každé obranné věži byl pouze jeden muž, protože se ostatní odebrali do bitvy. Generál nehodlal postrádat skoro nikoho, a jen díky tomu, že Žarko byl blázen, hrál to, se mu podařilo se z akce takříkajíc vykroutit. Sedl si proto na lavici a na chvíli se natáhl. Blaženě se usmál s pocitem pohodlí, jenž mu zde zosobňovala tvrdá lavička, a zavřel oči.

Probudila ho rána do hlavy, a vzápětí jej druhá větší uspala. Znovu se probudil až v nějaké podzemní kobce. Místnost v níž seděl byla hrubě vytesaná ve skále, dlouhá sotva čtyři sáhy a široka dva. Jak byla nízká, tak se nemohl ani postavit. Místo dveří držely Žarka v místnosti masivní ocelové mříže. Žarko se sotva probouzel, když jej do nosu praštil odporný puch. Místnůstka totiž neměla záchod, ale na hromádce co nejdál od mříží tam tlely lidské výkaly. Žarkovi se okamžitě udělalo špatně a zachoulil se k mřížím. Konečně našel i něco dobrého. Na zemi se tam válela miska s vodou a vedle starý ztvrdlý krajíc chleba. Neměl hlad, ale vodu vychlemtal jako smyslů zbavený…

Když se konečně plně probral, dal si dvě a dvě dohromady. Nepřítel přepadnul pobřeží a snadno přemohl nepočetnou stráž. Nepochybně byl zajmut a odvlečen do dolů, kde pracovali otroci a vězni znepřátelené země Zartnaum.

Skutečně se nemýlil. Zanedlouho pro něho přišel statný horal a vyvlekl ho ven. S vysvětlováním se neobtěžoval. Kopal do Žarka a hnal ho před sebou. Občas Žarkovi práskl bičem u hlavy nebo jej švihl do zad. Doly byly dlouhé a rozsáhlé, trvalo na pět minut než dorazili k žíle, kde Žarkovi horal vrazil krumpáč do ruky a poslal ho kopat dál do jednoho z ramen. Těžili železnou rudu.

U vchodu stálo na tucet po zuby ozbrojených zartanů a ve vykopaných štolách se procházeli další a kontrolovali práci dělníků. Žarko se octl ve slepé uličce spolu s jedním mužem. Měl dlouhé vlasy a vousy hnědé barvy. Koukl na Žarka překvapivě hlubokým pohledem, usmál se a řekl: „Buď zdráv! Jmenuji se Lornus!“ Žarko se podivně zašklebil a řekl: „Žarko!“

Nevěděl, kde mu hlava stojí! Ještě včera byl v pohodlí, užíval si života, a dnes měl nuceně pracovat do roztrhání těla na cizím a navíc zadarmo, tedy skoro, kromě ran bičem, ztvrdlého chleba a pár doušků vody. Neměl chuť se s někým bavit natožpak pracovat. Prakticky ihned mu na mysl tanuly myšlenky jak utéci.

Dal se tedy naoko do práce, ale protože byl líný, rozhodl se utéci hned. V boji byl dobrý, vycvičený dlouholetou a tvrdou pílí. Vytipoval si vhodnou chvíli, kdy by musel čelit pouze jednomu strážci. Rozhodl se jednoho zabít a poté proběhnout vchodem mezi těmi zbývajícími a utéci, zmizet ve tmě.

Napřáhl se krompáčem a uhodil na horala. Horal s úlekem zvedl ruce, aby zabránil ničivému útoku. Byl to však pouze zoufalý pokus o záchranu vlastního života. Krompáč mu prorazil pravou plíci a přerazil několik žeber.  Voják zaúpěl, padl na zem a skonal. Po krompáči stékala krev, navíc Žarko počítal s tím, že jeho akce proběhne v tichosti. U vchodu do štol se ozval hluk. Žarko zpanikařil. Jeho plán se octl v troskách, za to ho budou mučit a zabijí! Polila ho horkost, zatnul pevně zuby a utekl zpátky.

„Snad si nevšimnou, kdo to byl, vrátím se, budu jakoby nic pokračovat v práci!“ Zmocňovalo se ho zoufalství. Bál se smrti, zvlášť pak té zasloužené, vždyť oko za oko, zub za zub, a on vraždil! Chvěl se jako osika, doběhl k Lornusovi, pohodil na zem krompáč a poohlédl se zpět…

Lornus si všiml, že konec Žarkova krompáče je od krve. Nikdo neví proč, ale ve chvíli, kdy se Žarko nedíval jeho krompáč vyměnil za svůj.

Žarko se chopil krompáče a jal se divoce rozbíjet kameny. Z úst mu vycházelo občas sotva slyšitelné: „Prosím!“

Netrvalo dlouho a přiběhlo k nim několik stráží a velitel.

„Kdo to byl! Kdo zabil mého vojáka!!!“ rozeřval se divoce na Žarka, jako by tušil, že on je původcem onoho hrozného neštěstí. Žarko nebyl schopen slova, polykal každé dřív než opustilo jeho rozechvělá ústa. Velitel se napřáhl a praštil Žarka pěstí do obličeje.

„Šéfe! Hele!“ zvolal jeden z biřiců a ukázal na vražednou zbraň v Lornusových rukách. Velitel zrudl vzteky, ale nakonec chladně odvětil, až tuhla krev v žilách: „Vyveďte ho ven, a taky všechny věžně, chci, aby viděli, jak se u nás trestá!“

Žarko se styděl. Nevěděl proč, ale nenašel v sobě ani kouska odvahy se nevinného zastat. Jeho čest byla ta tam, tváří v tvář smrti se stal srabem, ubohou plazící se troskou. Do očí mu vtékaly slzy. Slzy sebelítosti, lítosti nad Lornusem, pro kterého ve své hanbě nic neudělal. Ale koneckonců i vděkem k neznámému muži, který za něho vzal na sebe jeho zločin. Nechápal proč, vždyť to Lornus udělal, přestože Žarka neznal.

Vězni nastoupili do dvou řad, jenom Žarka nechal velitel stát poblíž Lornuse, aby všechno viděl pěkně zblízka. „Tak takhle se odvděčujete za mojí dobrotu!?“ začal velitel. „Tohle je za mojí mírnost!? Vy prašiví psy! Je načase vás poučit o trestech za neposlušnost a vzpouru. Tenhle trest je trestem za vraždu!“

V tu chvíli sebral velitel ze země krompáč, kterým Žarko zabíjel, rozmáchl se a probodl Lornusovi chodidlo. V odpověď mu přispěchalo bolestné zaúpění. Lornus se přemáhal, nechtěl křičet, chtěl snášet příkoří s pevnou vůlí. Žarko se rozplakal a popotahoval. „NE!“ křičel, ale neměl sílu říct dozorci proč ne. Srdce mu bilo na poplach, že by nejraději vyskočilo z hrudi a hanbou se roztrhalo na kusy.

Lornus ležel na zemi a bolestí skoro omdléval. To ale velitelovi nestačilo. Poručil, aby Lornuse ukopali dozorci k smrti. „Oko za oko, zub za zub!“ rozkřikl se a první kopl nevinného do obličeje. Potom ho obklopili ostatní a kopali tak dlouho, dokud velitel neřekl dost. Chtěl totiž ještě nahnat vězňům strach a ukázat jim umírajícího.

„Zvedněte ho!“ zaburácel, a dva dozorci se chopili Lornuse každý jedné ruky a vyzvedli ho zkrvaveného z prachu země.

„Tak takhle dopadnete, když se nám vzepřete! A teď, holoto, zpátky do práce!“

Vězni se zdrceně vraceli zpět. Žarko pohlédl uplakanýma očima na Lornuse a i Lornus z posledních sil opětoval Žarkův pohled. Tu Žarkovo srdce přepadl obrovský smutek a lítost, že nebyl sto se nadechnout. Lornusův pohled však nebyl nenávistný, nevyčítal, ale mnohem více miloval.

Žarko se nadechl a do očí se mu vhrnuly slzy.

            O několik let později se dostal na svobodu. Válka skončila. Bude kdy moci zapomenout na ten pohled? Až se vrátí domů, bude moci být takový jako dřív? A co ty? Koho jiného by se příběh týkal, nežli tebe!? Jsi to přece ty, kdo tento příběh napsal, kdo ho zažil, ale styděl si se ke své minulosti a přítomnosti přiznat, a proto jsi psal z pohledu nějakého Žarka, že!? Jaká ironie a slabost!

            A nakonec i já! I já jsem slaboch, píšu o své hanbě, jako bych to ani nebyl já. Lornus mi i tobě pomohl, a přesto to vypadá, jako bychom se za něho styděli, ale stydíme se za někoho, kým bychom se měli pyšnit! Už si na to vzpomínáš?! Stáli jsme přeci vedle sebe, když nám pomohl.

            Tento příběh v jiné podobě zažil každý z nás, ale málokdo si to uvědomí. Pokud sis neuvědomil, o co ve tvém životě se jedná, tak se ti tato povídka asi zdála chaotická a možná i ubohá a pohoršující. Pokusím se ti ji teď alespoň částečně vyložit.

            Totéž pro tebe učinil Kristus Ježíš. Položil svůj život za tebe, jako ovce jdoucí němá na porážku. Za tvoje prohřešky trpěl neskonale víc než vězeň z tohoto příběhu, a představ si, že ti nic nevyčítá, že nechce nic zpátky, nic mu nedlužíš, protože neexistuje nic, čím by ses mohl vykoupit. Vše ti dává zdarma. Přijmi tento dar a bude to on, kdo z tebe učiní spravedlivého. Přikryje před sebou tvé hříchy, protože za ně zemřel. Nech, ať promění tvé srdce, vždyť ty i každý z nás i já, jsme tím prvním vězněm. Uvědom si, co mu tvůj hřích působí, a nebudeš moci zůstat stejný, budeš se chtít změnit a budeš svých činů litovat.

            Vrátil ses domů stejný jako dřív, uvědom si to, uvědom si hlouběji, co pro tebe učinil, co zakusil na sobě místo tebe! Tvoje hříchy vynesl na dřevo kříže! Až tak učiníš, znovu si polož otázku:

            „Budu kdy moci zapomenout na jeho pohled? Mohu být takový, jako dřív?!“

            Ke každému alespoň někdy Bůh natahuje záchranou ruku. Toto je ta ruka! Přijmi ji, když se nabízí, dokud se nabízí, a křič:

„Ó, Pane můj

neprocházej prosím Tě

bez zastavení,

bez zastavení!!!“

            -Pro naše ospravedlnění zbývá už jenom jedno: „Lornusi, pravím ti VSTAŇ!“