Nevím, kolik lidí, kteří se hlasí k víře, má naprosto hmatatelnou zkušenost, že Bůh je živý a koná v našich životech, že zkrátka dělá zázraky.

Myslím, že je třeba o tom mluvit, oslavit Boha tím, co pro nás vykonal.

Se společenstvím mládeže jsme jeli o podzimních prázdninách do Kostelního Vydří. Pro ty, co to tam neznají, Kostelní Vydří leží kousek od Dačic, je to malá vesnička, jíž na kopci stráží karmelitánský klášter a kostel.

Jel jsem tam nachlazený, a měl jsem strach, abych někoho nenakazil. Také zraněný, nemohl jsem pořádně chodit. A přestože jsem si tam ještě dvakrát ukopl palec a moje nachlazení mi téměř vzalo hlas, odjel jsem naplněn a znovu zachráněn Bohem, i když jsem přijel bez sebemenšího očekávání.

Vlastně jsem si myslel, že ve svý víře už nemám ani nic zásadního, co řešit. Ale abych přešel k věci... Místní karmaletánský bratr  páter František nám nabídl, že si jeden den najde čes ke zpovědím a duchovním rozhovorům. Vypsal se papír, kde se lidé zapisovali, od kdy do kdy budou mít rozhovor. Já sem se nezapsal, neměl jsem zkrátka tu potřebu.

A tak proběhl jeden den duchovních rozhovorů a večer náš vedoucí povídá, že si otec František našel nějaký čas i na druhý den. Ten večer jsme se modlili v kapli a mně najednou zničehonic, tanuly na mysl moje problémy, zjistil jsem, že zásadně ovlivňují můj život. To celé, co se stalo, jsem vnímal jako signál od Boha, abych šel na duchovní rozhovor.

Asi bych se měl zmínit, co mně trápilo,...

Do toho dne jsem byl přesvědčen, že jsem ochoten dát svůj život do rukou Bohu, a to bez výhrad, protože jsem měl zkušenost s tím, jak je to dobré. Ale při zpytování svého dosavadního života jsem zjistil, že tomu tak není. Zjistil jsem, že se bojím, že by Bůh chtěl sáhnou na mojí touhu po manželství. A i když můj rozum i zkušenost jednohlasně podávaly můj život Bohu, moje strce to nedokázalo...

Další problém byla modlitba, už dlouho dobu jsem si uvědommoval, že jí necítím jako dialog s Bohem, že necítím jeho přítomnost, nic. Skoro, jakobych si mluvil sám pro sebe. A zase tu byl ten problém, věřil jsem, že je to dialog, ale jenom jsem to nikdy necítil...

A tak jsem další den šel za otcem Františkem...

Pověděl mi, že je třeba, dát upřímně Bohu alespoň to, co dokážu, byď vyjma manželství, Bůh mě nebude lámat, chce, aby se můj život vydařil, a pokud Bůh mě bude chtít třeba jako kněze, dá mi sílu a svobodu v mém rozhodnutí,...

A pak to přišlo, modlil se nademnou, rozvazoval pota a svazoval zlo. A když se modlil k Ježiši, zpíval, prosil, a byla v tom cítil láska, cítil jsem, jak i jemu záleží na mně. Když se modlil, za to abych byl povolaný do manželství, když se modlil za moje odhodlání, postupně svěřovat svůj život Bohu, běhal mi mráz po zadech a do očí mi vtékaly slzy, nevěděl jsem proč, ale cítil jsem úlevu.

Stalo se toho mnohem víc, podoné zažitky v těch dvou dnech zažilo více lidí ze spolča. Moje sestra brečela celou dobu, když se za ni modlil, a vůbec, Ježiš rozvázal mnoho pout. Jen já slyšel svědectví od myslím čtyrech lidech, ale řekl bych, že se stalo více.

Bůh koná a je živý, chvála a dík, za to, že na nás shlédnul.